Malpa kapucínská (Cebus capucinus) je menší ploskonosá opice. Patří do podčeledi opic zvané malpy (Cebinae). Jejich domovinou jsou tropické pralesy jižní a střední Ameriky.
Svůj rodový název získala podle kapucínských mnichů, jejichž kutny připomíná žluté zbarvení malpy kapucínské na hrdle, hlavě a ramennou, které kontrastuje s černě zbarveným zbytkem těla. Na temeni hlavy se občas objevuje černý proužek srsti připomínající tvar písmena V. Malpa kapucínská měří na délku kolem 48 cm, přičemž dospělý samec zřídkakdy přesáhne hmotnost 6 kg, samice váží obvykle mezi 4 až 5 kg. Chápavý ocas je až 55 cm dlouhý. Samci jsou výrazně větší než samice.
Žije ve skupinách tvořených 2 až 20 kusy a vedenými jedním dominantním samcem a samicí. Jsou to denní primáti, kteří většinu času tráví na stromech, kde se živí zvláště listy, různými plody, květy, stonky a bobulemi. Samice rodí po 157-167 denní březosti jedno mládě. Nejvíce porodů probíhá mezi prosincem a dubnem. Mládě je plně odstaveno ve věku dvanácti měsíců a pohlavní dospělosti dosahuje ve věku mezi druhým až třetím rokem života. V přírodě se obvykle dožívá 15-17 let, v zajetí to může být i téměř o deset let více.
Vědci oceňují jejich bystrost a vysokou inteligenci. To je důvodem k tomu, že se účastní celé řady výzkumů. Přítulné opičky se dostávají nejen do cirkusů, ale jsou i domácími mazlíčky. V USA se vyškolené malpy osvědčují dokonce jako pomocníci tělesně postižených lidí.
Prokazuje se, že zvířata jsou mnohem pokročilejší v chápání souvislostí mezi příčinou a následkem než se dosud soudilo. Tento zásadní objev učinili odborníci z britské Cambridge, kteří po dlouhé období pozorovali opičky malpy kapucínské v brazilském národním parku Serra de Capivara.
Když oblast zasáhlo období sucha a tím i nedostatek potravy, k jejímu obstarávání začaly malpy využívat nástroje. Zvlášť oblíbenými byly kameny. „Typicky drží v jedné ruce kámen a třikrát až šestkrát rychle za sebou s ním udeří do země, zatímco druhou rukou zároveň odhrnují zeminu,“ popsali pracovní postup opiček vědci. Tak opičky pronikaly pod suchou vrstvu zeminy, která ukrývala jedlé kořeny a moučnaté hlízy manioku. S pomocí kamene louskají také tvrdá semena. Dovedou rozbít i skořápku své oblíbené lahůdky, kokosového ořechu. Přitom údery vedou velmi šetrně, aby ořech nezničili.
Skvěle dovedou využívat i větví, které zručně zbaví listí. S jejich pomocí hledají vodu, med či hmyz v dutinách stromů a v nejrůznějších otvorech. Vědci popsali 154 podobných případů.
Malpy nezaujaly jen v používání nástrojů. Paul Weldon ze Smithsonian Institution ve Front Royal (stát Virginia) tvrdí:„V používání repelentu jsme sto let za opicemi!“
Při pozorování malpy kapucínské si všiml, že v době vlhkého počasí, kdy lidi i zvířata sužuje bodavý hmyz, tyto opičky vyhledávají stonožky. Jakmile je objeví, nejdříve je provokují údery rukou, aby je rozdráždily. Chvíli poté je v ruce rozdrtí a potírají si jimi hlavu, ruce i jiné části těla.
Vědec Weldon detailním rozborem zjistil, že stonožky vylučují sloučeniny benzochinony a tak se chrání před predátory. Nejvíce jedovaté látky stonožky vyloučí právě při podráždění. Chemikálie účinně odpuzuje ptáky a hlodavce, ale i hmyz.
Weldon navíc zjistil, že malpy se v tlupě o „repelentní“ stonožky dělí: Jedna se potře, předá stonožku - přesněji to, co z ní zbylo - další zájemkyni.
Ovšem při počasí, kdy hmyz příliš neobtěžuje, zvířata rituál potírání neprovádějí.
Zmíněný nejnovější poznatek vysvětluje i některé záhady chování opic mimo divokou přírodu. Například když v cirkuse cvičitel podá opici navoněný ubrousek, zvíře si s ním začne potírat hlavu. Dosud se to považovalo za pouhé napodobování lidí, ovšem nyní se ukazuje, že totéž dělají i volně žijící opice, které to nikdo neučil. Co z toho vyplývá? Jde o činnost, která se předává z generace na generaci prostřednictvím genů
