Hoří

Byl to jeden z těch letních horkých dní na konci března, kdy teplota stoupá vysoko nad třicet stupňů Celsia. Do parku nám ten den přijíždí jedna z největších skupin toho léta, přes sto lidí, kteří chtějí navštívit jeskyně. Již od časného rána jsou v terénu a s nimi všichni naši průvodci. Takovéto skupiny zaberou celý den. Jeden po druhém pomalu sestupují do jeskyně. Trvá hodiny, než se všichni vystřídají.

A právě v tento den, kdy máme v parku práce více než dost, zvoní kolem jedenácté dopolední telefon oznamující nám, že v parku byly spatřeny plameny a dým.

Ve stanici jsme zbyli čtyři, tři správci parku a já. M. D. okamžitě vyráží na průzkum zasažené oblasti, mezitím co ostatní shánějí pomoc. Po více jak hodině se vrací z průzkumu se špatnými zprávami. Informace byla správná, v parku hoří. Celá část, nazývaná Delicias, která rok co rok podléhá ohni, opět hoří. Letos první požár.

Pokračujeme ve shánění pomoci, ale nikdo není k dispozici. Nakonec i sousední národ.park, na který spoléháme, nás informuje, že pomoci nemůže, neboť i u nich vypukl rozsáhlý požár a musí na něj nasadit veškeré své lidi.

První co cítíte je bezmocnost. Zmocňuje se vás vztek. Cožpak se opravdu nenajde někdo kdo by nám pomohl? Nechápu a kladu strážcům parku hloupé otázky. Mé nápady se očividně nesetkávají s odezvou.

Normálně, pokud by v parku nebyla takto velká skupina turistů, by nám právě průvodci mohli pomoci s hašením požáru.

A tak bezmocně čekáme. Hodina plyne za hodinou a oheň mezitím pohlcuje další a další hektary parku. I správci jsou z toho přešlí a tak přestože nemáme žádnou posilu, M. D. nám nakonec dává povel a vyrážíme do boje s ohněm sami. Ptá se mne, jestli se toho opravdu chci zůčastnit. A když opakuji, že ano, dává mi pokyny, abych se oblékla do dlouhých kalhot a košile s dlouhým rukávem, na hlavu dala klobouk a na nohy pevné boty a s sebou vzala dva litry vody. Do batohu pro jistotu přibaluji ještě nějaké desinfekční prostředky a náplasti. Takto vybavená bez dalších ochranných pomůcek, nasedám do naší polorozpadlé dodávky.

Doňa P. musí zůstat v parku a obsloužit nové a vracející se návštěvníky.

A tak jsme zbyli tři. Vybavení jen mačetami a kovovými hráběmi.

Při hašení zdejších požárů nelze použít vodu ani pomoc letadla. Ani jedno, ani druhé tu není dostupné. Voda kvůli komplikovanému kopcovitému terénu bez přístupových cest a letadlo z důvodů finančních. Tady se hasí jen holýma rukama.

Auto zastavuje. Nahoře v kopcích vidíme první dým a plameny. K ohni se musíme dostat již po svých.               

Další překvapení.

Z auta vystupuji jen já a M., druhý správce G., který nás sem dovezl, se s autem musí vrátit do stanice. A tak pouze ve dvou lidech vyrážíme hasit lesní požár. Čeká nás nejprve půlhodinový náročný výstup v třicetistupňovém horku, zahalení od hlavy až k patě a téměř bez nároku na odpočinek. Během chvilky se na mne všechno oblečení lepí a po čele mi stékají pramínky potu. A to jsme ještě daleko od ohně, zatím jen stoupáme.

Konečně před sebou vidíme plameny. Oheň postupuje všemi směry. Velké štěstí, že tu oheň pohlcuje spíše jen křovinné a bylinné patro, a že velké stromy ve své většině plamenům odolávají. Kdyby tu plameny šlehaly 30 m vysoko, asi bychom tu s naším chatrným vybavením byli zcela zbyteční. Takto vyrážíme podél ohňové linie, první M. s mačetou vysekávající vše co mu stojí v cestě a za ním já s hráběmi odhrnuji zbylou vegetaci a suché listí až zůstává jen holá zem. Takto postupujeme pomalu dál a dál zanechávajíce za námi čistý pruh země, na kterém se plameny zastavují. Panuje tu příšerné horko. Šlehající plameny udusáváme za pomoci mačety i hrábí. Hrabeme, sekáme a znovu hrabeme. Téměř se nezastavujeme. Vítr nám vhání dým do obličeje. Nemohu se nadechnout. Panikařím. Minor křičí ať si obličej zakryji klouboukem nebo šátkem. Je to o něco lepší, ale ne o moc. Oči štípou a já bych nejraději někam utekla. Vítr se náhle obrací a já se konečně mohu znovu zhluboka nadechnout. Jak čas plyne, postupujeme stále dál a dál do nitra parku. Jednou nahoru, podruhé dolů, podle toho, kam nás vede linie ohně. Začíná se stmívat. Téměř necítím ruce. Mám na nich krvavé puchýře, množství škrábanců a celá jsem černá od sazí. Usedáme, abychom si odpočinuli. Mé dva litry vody už jsou téměř ty tam. Polykám poslední doušky. Již za šera se vydáváme na zpáteční cestu. Pod stromy již téměř není vidět a já dostávám strach, že bloudíme. M., ale jak se zdá, ví přesně kudy jít. Pravý horal. Překvapuje mne, jak značný kus cesty jsme během těch několika hodin ušli. Dole pod kopcem na nás již čeká G. a vyčerpané nás odváží zpět do stanice.

Následující den je třeba zkontrolovat kam až se požár rozšířil a dohasit dosud hořící oblasti. Naštěstí, dnes je nám ku pomoci několik průvodců a ještě se podařilo sehnat několik dalších dobrovolných hasičů, těch, co mají za sebou i nějaká školení. Je nás osm. Rozdělujeme se do dvou skupin. Zdá se, že oheň již pomalu dohasíná. Všude kolem nás je zem pokrytá šedým popelem. Hledáme hořící kmeny a hasíme poslední centra požáru. Oheň tu podpálil i několik mohutných stromů, které dosud doutnají. Čistíme nejbližší okolí, aby jiskry nepřeskočily dál.

 Později se dovídám, že za oběť požáru tu padlo přes 70 hektarů porostu. Dalším smutným zjištěním je fakt, že přes 99% všech zdejších požárů má na svědomí člověk.

Jsou to pytláci, nelegální dřevorubci, farmáři, kterým se nelíbí, že území je chráněno a nemohou si tu dle libosti dělat, co by chtěli.

Část území parku je navíc dosud v soukromých rukách farmářů, jimž stát za pozemky nezplatil, přestože je již zahrnul do území parku. Tito lidé zde dosud mohou farmařit, pěstovat např. fazole a s blížícím se příchodem období dešťů zapalují suchá políčka, aby tak udělali prostor pro novou setbu. To, že při tom lehne velká část okolního lesa, je nezajímá.

Je to smutná historie. Můžeme jen doufat, že těchto záškodníků bude časem ubývat a naopak dobrovolníků ochotných pustit se do vysilujícího boje s ohněm bude stále více.