Denní rytmus

V půl páté ráno mne probouzí zvláštní intenzivní hluk. To houkání nemá konce. Park je ještě ponořen v šeru, dívám se na hodinky a v duchu proklínám ta pro mne dosud záhadná zvířata, která mě svým ranním koncertem nadobro zbavila spánku. „Co to jen může být? Vlci?“ ptám se sama sebe. „To nebude ono...”

 Až později během dne se dovídám, že se jedná o zdejší tlupu černých opic – vřešťanů. To ještě netuším, že tato malá roztomilá zvířátka mne budou svým vřeštěním probouzet den co den následující tři měsíce. Celé období sucha, zdejšího léta, přicházejí s rozedněním do blízkosti stanice a slouží jako velmi přesný budíček....

Spánek je ten tam a tak se rozhoduji vstát a dát si sprchu. Tu zde tvoří jen prostá trubka čnějící ze zdi a asi si domyslíte, že zde nemůžete očekávat teplou vodu. Načpak, že? Vždyť tady teplota během léta neklesá pod třicet stupňů celsia a ani zdejší zima není o moc chladnější. Člověk je kolikrát rád, že se má alespoň kde zchladit, neboť nejbližší pláž je od parku vzdálena víc jak dvě hodiny jízdy.

Ven ze své kabiny vycházím v sedm hodin ráno, když zvenčí slyším první hlasy. Několik většinou již starších průvodců mne s úsměvem zdraví: „Hola, como amanecio?”což by se dalo přeložit jako, „Ahoj, jak ses probudila?” Oplácím stejnou otázkou a jdu do kuchyně, kde již Doňa P., milá drobná snědá paní, připravuje zdejší typickou vydatnou snídani – gallo pinto, což jsou v podstatě na cibuli osmahlé černé fazole z předešlého dne, do nichž se přimíchá vařená rýže a vše se ochutí trochou kostarické Lizano omáčky. Gallo Pinto se servíruje buď s míchanými vajíčky, s kouskem čerstvého sýra nebo s osmaženým salámem. K tomu samozřejmě neodmyslitelně patří hrnek kostarické vynikající kávy.

Jinou typickou zdejší snídaní jsou kukuřičné placky, zvané tortilly. Ženy je zde dosud ráno co ráno vlastnoručně připravují. Pro zjednodušení používají koupenou kukuřičnou mouku, ale jsou i takové, které nelení a namelou si vlastní kukuřici. Mouka se smíchá jen s vodou a pak se dlaněmi vytvaruje do placky. Jednodušší způsob je, že v dlaních si připraví jen menší placičku, kterou pak dokončí na předem připraveném igelitu. Tu pak hodí na rozžhavený kovový plát, kde se tortilla po obou stranách opeče. I tortilly se jedí s míchanými vajíčky nebo s podomácku připraveným vynikajícím tvarohem, který zde nazývají „quajada”.

Kolem půl osmé zasedáme ke společné snídani. Vtipy srší jeden za druhým. Tento zvyk společného stolování mně přijde naprosto okouzlující. Marně pátrám v paměti, kolikrát jsme my v naší uspěchané době našli během roku čas, abychom si společně sedli ke stolu a popovídali si. Zde každé jídlo je malou společenskou událostí. Beze spěchu, beze stresu.

Po snídani se zaměstanci rozcházejí do práce. Někteří vyrážejí vzhůru do parku, aby zde upravili cesty, odklidili popadané stomy a opravili značení. Jiní zůstávají ve „stanici“, kde obsluhují návštěvníky, poskytují informace a prodávají lístky. To byl i jeden z mých úkolů.

Zdejší průvodci čekají na první zákazníky. Příjem průvodců závisí na tom, zda-li turisté park navštíví či ne. Jsou dny, kdy do parku nepřijde ani noha, a průvodci večer odcházejí domů s prázdnou. Jistota výdělku je zde velmi proměnlivá.

Dnes mají štěstí, přichází manželský pár. Dva z průvodců se zvedají ze svých křesel, a mezitím co já prodávám návštěvníkům lístky, nakládají si na ramena lana, skoby a helmy. S tímto vybavením se vydávají spolu s turisty vzhůru do parku. Výstup trvá přes půl hodiny a poté následuje dalších dvacet minut chůze v rovinatém terénu. Během období sucha mohou turisté vlastnící vůz s náhonem na všechna čtyři kola vyjet první strmý úsek cesty a pěšky pak ujít zbývající 2 km po hřebeni zdejší vrchoviny. Avšak s nástupem období dešťů se cesta během pár týdnů změní k nepoznání a všichni bez vyjímky musejí šlapat vzhůru do kopce po svých.

 Zdejší zpřístupněná jeskyně se nazývá Terciopelo neboli Samet, pojmenovaná po nejjedovatějším hadovi, který se v Kostarice vyskytuje.

Ptáte se načpak s sebou průvodci vláčejí speleologické vybavení? Přístup do jeskyně není ani po lodičce, ani vláčkem, jak by mnozí zhýčkaní západní turisté očekávali, ale musíte sestoupit do nitra jeskyně po 17 m dlouhém kovovém žebříku. Lana a skoby slouží jako bezpečnostní pojistka, kdyby někomu uklouzla noha, ztratil vědomí nebo prostě zpanikařil. Ačkoliv se vám v prvním okamžiku zatají dech, nahlédnete-li do hloubi jeskyně, samotný sestup není nijak zvlášť náročný. Za celé ty roky od zpřístupnění jeskyně veřejnosti zde nebyl žádný smrtelný či vážný úraz a to ani v prvních letech, kdy jste místo po pevně připevněném kovovém žebříku museli do nitra sestoupit po žebříku lanovém , neustále se pohybujícím a otáčejícím se podle toho, na kterou nohu jste zrovna přenesli váhu.

 Poté, co turisté jeden po druhém pomalu sestoupí na dno jeskyně, se v doprovodu průvodce a světla, které jim poskytují jen čelní lampy připevněné na helmách, vydávají na hodinový průzkum jeskyně. Jeskyně je rozčleněna do několika sálů, které mají nesmírně bohatou krápníkovou výzdobu. Můžete zde spatřít útvary jako např. varhany, papáji, smažená vajíčka, sloní chobot a mnoho dalších. Jeskyně se dosud nachází (kromě přístupového žebříku a ještě jednoho menšího) ve své původní přírodní podobě. Nebyla zohyzděna betonovými chodníčky ani zábradlím či umělým osvětlením. Má to své kouzlo, ale také i svou zápornou stránku. Lidé hledající oporu v šeru jeskyně, se chytají všeho, co jim padne pod ruku, a to se nezmiňuji o těch, co si musejí na vše “sáhnout”. A tak zdejší krápníková výzdoba trpí. Zvlášť ta v dosahu lidských rukou.

„Když jsem zde před třinácti lety začínal, vše bylo panensky bílé. Teď se podívejte kolem sebe, vše v dosahu lidských rukou se zbarvilo do hněda.” komentuje dnešní stav jeskynní výzdoby jeden ze správců parku, M. D. Nehledě na to, že růst těchto krápníků byl dotekem lidí narušen. Proces, který zde probíhal po milióny let, může být zničen během pár sekund. V parku bylo dosud objeveno 42 jeskyní. Zpočátku jsem se domnívala, že je velká škoda, že jen dvě z nich jsou zpřístupněné veřejnosti. Důvodem tohoto stavu je nedostatek finančních prostředků. Všechny zdejší jeskyně jsou obtížně přístupné, do všech se musí sestoupit několik desítek až stovek metrů hluboko. Během mého pobytu jsem však nabyla přesvědčení, že je to tak lepší. Alespoň zůstanou ochráněny a zachovány pro příští generace. A kdoví, třeba ti, co přijdou po nás, si budou tohoto přírodního bohatství více vážit a lépe ho chránit.

Po prohlídce jeskyně, průvodci turisty zavedou na zdejší vyhlídku Nacaome, odkud je nádherný výhled na Nicoyský záliv, ostrov Chira a sousední vrchy.

 Mezitím dole ve stanici Doňa P. připravuje oběd a přitom vyřizuje telefony a objednávky. Turisté se ve stanici mohou i ubytovat a stravovat. K tomu slouží plocha vyhrazená pro stany a tři jednoduché zděné pokoje, vybavené palandami, koupelnou se záchodem a sprchou. Právě v jedné z těchto “kabin”, jak se zde tento druh ubytování nazývá, jsem byla ubytovaná i já.

Mezi 12 – 13 hod. se vrací parta pracující v parku a zasedáme ke společnému obědu. Z velkých hrnců si nabíráme sami kolik sníme. Samozřejmě, základ tvoří opět rýže s fazolemi a k tomu malý kousek masa (nejčastěji podušené kuřecí stehno) a zeleninový salát. Oběd zde zapíjíme tzv. refrescem, nealkoholickým nápojem. V období zrání melounů, ananasu a manga to jsou úžasné osvěžující ovocné nápoje. Ovoce je rozmixováno a smícháno s vodou, přislazeno a doplněno ledem. Žádné pivo ani jiný druh alkoholu zde nenajdete a to přesto, že 90% osazenstva parku je mužského rodu. Zde je konzumace alkoholických nápojů zcela zakázaná a to platí pro všechny zdejší národní parky. Navíc tento zákaz zde dodržují

 Po obědě se práce soustřeďuje již převážně ve stanici. Vyřizují se telefony, uklízí se veřejné prostory nebo opuštěné pokoje. Chlapi vyrážejí s napůl rozpadlou Toyotou do města pro zásoby nebo vyřídit nějaké záležitosti v centrální kanceláři ministerstva životního prostředí, která se nachází v centru města Nicoya, vzdáleného od parku přibližně 16 km jízdy po prašných cestách.

Park je pro veřejnost otevřen každý den do 16 hod, proto až do této doby musí být ve stanici neustále někdo přítomný.

V odpoledních hodinách se vracejí i průvodci s turisty a po krátkém odpočinku se šálkem černé kávy se rozcházejí do svých domovů, malých vesniček v nejbližším okolí parku. Park pomalu osiří. I já se mohu jít projít do parku, nebo se vydat mimo park, k čemuž mi slouží k tomu účelu zakoupené horské kolo. Na zdejších prašných a kamenných cestách, při teplotách vysoko nad třicet stupňů celsia, je pro mne i krátká návštěva jedné z nejbližších vesnic velmi vysilující cvičení. Propocená a unavená se po několika hodinách vracím, právě včas, krátce přes setměním, které zde nastává pravidelně po 18 hodině. Se mnou v celém parku nocují jen dva další lidé.

Ale občas i oni opouštějí park a vy, jako dobrovolník, si musíte zvyknout na samotu. Televize ani internet nefunguje a tak si můžete číst, poslouchat hudbu, psát deník nebo na počítači např. zpracovávat své fotografie. Večer co večer. Celé dlouhé měsíce. To není život pro člověka, který miluje noční život a ruch velkoměsta. To by si měl každý uvědomit dřív, než se rozhodne do podobného dobrodružství pustit.

S příjezdem skupiny dobrovolníků však život v parku náhle ožije.

Bez dobrovolníků to nejde

Na víkendy sem občas příjíždí skupina mladých lidí, převážně ze San José, aby zdejším strážcům, kterých je na celý park všehovšudy jen 5, pomohla při kontrole proti nelegálním lovcům a dřevorubcům. Je to skupina organizovaná v místní organizaci ASVO, která své členy k této činnosti pravidelně připravuje a zaškoluje.

S příjezdem dobrovolníků se nám rázem pracovní doba posouvá do časných ranních hodin. Podle počtu lidí a programu, vstáváme s Doňou P. před pátou hodinou ranní, abychom pro všechny stihly připravit snídani, neboť kontroly probíhají samozřejmě brzy z rána. Skupina pak po snídani odjede v doprovodu několika strážců parku a my co zůstáváme, máme na starosti obsluhu návštěvníků, telefonů a připravu oběda pro všechny.

Večery však náhle také ožijí a v parku bývá veselo. Hrají se karty, vyprávějí se zážitky a všichni se během chvilky chovají, jako by se znali od malička. Srdečnost, to je vlastnost většiny zdejších lidí. Chvíli si s vámi povídají a vzápětí vás pozvou k sobě domů.

A jaké byly mé úkoly v parku?

Mým prvním hlavním úkolem bylo zpracování rozsáhlého dokumentu o parku, jeho poloze, geologickém složení, fauně a flóře, turistických trasách a atrakcích a zároveň o zdejší infrastruktuře a službách, které park návštěvníkům nabízí. Později jsem k tomu ještě připravila fotoprezentaci parku. Byla to tedy práce hlavně v kanceláři. Avšak nezůstalo jen u toho. Několikrát jsem s dalšími dobrovolíky vyrazila na údržbu turistických stezek a značení. Dále jsem obluhovala návštěvníky a prodávala lístky, vyřizovala i telefony. Běžně jsem pomáhala při údržbě stanice, úklidu pokojů a sociálních zařízení, dokonce i v kuchyni, vařila a roznášela jídlo hostům. Zkrátka takové děvče pro všechno.

Mezi nejkrásnější práce však patřila práce s dětmi, v rámci výchovy k životnímu prostředí, které zde spadá do kompetence právě ministerstva životního prostředí, které spravuje národní parky. Při příležitosti oslavy dne mokřin či dne stromu se pořádaly akce ve zdejších základních školách, s dětmi se povídalo, kreslilo, vyráběl se recyklovaný papír, pořádaly se úklidové kampaně v okolí jejich bydliště, sázely se stromky atd.

 Do parku přijíždějí dobrovolníci z celého světa, většinou ve skupinách, organizovaně.

Jak jsem se již zmínila, během období sucha zdejší park zasahují časté lesní požáry. Aby se omezil případný rozsah škod, udržují se tzv. rondas contra fuego, což jsou v podstatě vyčištěné dlouhé pruhy země, široké 1-4 metry, které v případě požáru zastaví postupující oheň. V parku je přes třicet kilometrů takovýchto rond. Jistě si dovedete představit, že při počtu pěti zaměstnanců, kteří mají na starosti veškerou údržbu parku, není v jejich silách toto vše zvládnout. A dotace od státu jsou mizivé. Kolikrát nestačí ani na základní činnosti a vybavení parku. A tak jedinou nadějí pro park jsou dobrovolníci. Vybavení araňami, kovovými hráběmi, se pouštějí do čištění kilometrů a kilometrů zdejších stezek.

A je toho samozřejmě mnohem víc. Kde nepomáhá stát, musí si lidé pomoci sami. Díky pomoci dobrovolníků se v parku opravují nejen turistické stezky, ale budují se vyhlídky, parkoviště, ubytovací prostory pro další dobrovolníky a další a další infrastruktura parku. Např. i zdejší čtyřkolku, velmi praktického pomocníka na zdejších dešti poničených stezkách, park získal darem. Ale darů i dobrovolníků je málo a tak se každý rok z plánované výstavby a zpřístupnění dalších částí parku jen vyškrtává a vyškrtává. Nakonec jsou správci parku rádi, že mají finance alespoň na údržbu a opravu stávající infrastruktury. Je to velká škoda. Zdejší park má co nabídnout, ale bez finanční pomoci veškeré plány zůstávají prozatím jen na papíře.